Basic HTML Version
54
Keramický zpravodaj 28 (3) (2012)
keramických výrob. Zemní plyn se stal palivem budouc-
nosti a otevřel cestu pro další modernizace a v konečném
důsledku vedl k uzavření téměř osmdesátileté
éry tunelových pecí a generátorových
stanic. Vzhled keramických fabrik se za-
čal zásadně měnit a rolnové pece s po-
hybem zboží přímo po keramických rol-
nách po celém světě vítězily. První dvě ital-
ské pece tohoto typu se rozjely počátkem
roku 1990 v Chlumčanech a v Rakovníku
a od této chvíle se každým rokem jejich po-
čet zvyšoval.
Moderní rolnové pece otápěné zemním ply-
nem otevřely nové technologické možnosti
a výrobkové inovace. Počátkem roku 1991 byl
v Rakovníku (pp. Pavel Kratochvíl, Jiří Pexa, Jiří
Sedmidubský) a v Glazuře Roudnice (pp. Pavel
Pečený, Zdeněk Cvilink) ukončen vývoj jednožáro-
vé technologie pórovinových obkladaček a uzavřelo
se tak dlouholeté úsilí českých keramiků. Úspěch provozní
aplikace v závodě RAKO I vedl postupně ke stavu, kdy tato
technologie zcela převládla.
Nové rolnové pece, spolu s vysokotlakými lisy, umož-
nily při výrobě glazovaných i neglazovaných dlaždic
(Chlumčany, Rakovník, Borovany) postupné zvětšování
formátů až přes 100 cm a současně snižování nasáka-
vostí pod 0,1 %. Ve spojení s možností broušení, kalibrace
a leštění (Staňkov, Chlumčany) vznikl dokonalý nový typ
výrobku mezinárodně nazývaný jako gres porcellanatto.
Vývoj však směřoval i opačným směrem k formátům men-
ším než 10 cm, které bývají označovány jako keramická
mozaika. V zájmu usnadnění kladečských prací se zpravi-
dla dodávají ve formě lepenců, kdy jednotlivé mozaikové
elementy jsou lepeny na organický podkladový materiál.
Tradiční výroba mozaiky (RAKO, Chlumčany – Staňkov)
byla v Rakovníku (RAKO II) v polovině devadesátých let
obnovena.
Nové technologie byly v celém odvětví provázeny rozsáhlou
aplikací komplexních řídicích systémů, masivním uplatňo-
váním výpočetní techniky a automatizačních prvků.
Nabídku lisovaných keramických obkladů vhodně dopl-
ňují rustikální kameninové výrobky produkované tech-
nologií formování z plastického materiálu. Mezi tradiční
výrobce patří Natural Keramika Jevíčko a PKZ Keramika
Poštorná, dříve též HOB-Závod Břasy, Klinker Šatov
a Keramost a.s.
b) Privatizace 1990–2000
Rozvoj výroby a prodeje obkladových materiálů v České
republice v období 1990–2000 podmiňovala úspěšná pri-
vatizace. Již v letech 1988–1989 byl připravován projekt
přechodu k samostatně hospodařícím a obchodujícím
státním podnikům. Na půdorysu VHJ-GŘ ČKZ Praha vznik-
ly již v polovině roku 1989 4 státní podniky a to Keramické
závody Košice s.p., Západočeské keramické závody s.p.,
Keramické a sklářské suroviny Karlovy Vary s.p., Keramické
závody s.p. Praha, který sdružoval zbývajících 7 národních
podniků a 2 ústavy. Proběhly volby generálního ředitele
státního podniku Keramické závody Praha, jímž se stal
Ing. Zdeněk Hanzlík. Listopad 1989 společenské procesy
výrazně akceleroval a orientoval jiným směrem.
Státní podnik KZ Praha se k 1. 4. 1990 rozpadl a vznik-
ly nové státní podniky většinou v rozsahu dřívějších ná-
rodních podniků. Na místa ředitelů podniků vyrábějících
obkladačky a dlaždice byli jmenováni v naprosté vět-
šině technicky vzdělaní odborníci (pp. Jaroslav Široký,
Jaroslav Pěnička, Jiří Sedmidubský, Stanislav Duda).
Zbytkový státní podnik Keramické závody Praha se pře-
měnil na akciovou společnost Kerast Praha (pp. Zdeněk
Hanzlík, Václav Bauer), kterou vlastnily nově vzniklé státní
podniky. Kerast Praha měl původně nabízet akcionářům
různé služby, nakonec se však stal prodejní organizací
zabývající se především prodejem keramických výrobků.
Podobným způsobem byl privatizován dříve monopolní
PZO Československá keramika (včetně zahraničních afila-
cí), kde se akcionáři staly keramické podniky, hlavně pak
Keramika Horní Bříza.
Nově vzniklé státní podniky se postupně přeměňova-
ly většinou na akciové společnosti ve vlastnictví Fondu
národního majetku a připravovaly se na privatizaci.
Vedle rozpadu velkých celků objevovaly se též snahy
integrační. Již počátkem roku 1991 došlo ke spojení
Rakovnických keramických závodů a Glazury Roudnice
do jedné akciové společnosti, následně ke společné
privatizaci a k výběru vhodných zahraničních partnerů.
Podařilo se tak zajistit v kritických letech harmonický roz-
voj obou částí, otevření nových trhů a koordinovaný vývoj
nových produktů.
Akciové společnosti se privatizovaly převážně v rámci prv-
ní a druhé vlny kuponové privatizace. Majoritními vlastníky
se staly privatizační fondy propojené většinou s bankami,
jejichž představitelé ovládli orgány společností a většinou
racionálně spolupracovali s vedením firem při tvorbě strate-
gických plánů rozvoje.
Všichni výrobci obkladových materiálů se od počátku de-
vadesátých let potýkali s obrovskými problémy. Museli re-
agovat na propad exportu do SSSR, rozpad tuzemského
trhu a nejistotu na západních trzích spojenou s ukončením
státního monopolu zahraničního obchodu. Bylo nezbytné
co nejrychleji pokračovat v modernizace provozů, zejmé-
na zajistit financování investic i běžného provozu, inovovat
sortiment, zabezpečit plynulé dodávky surovin a materiá-
lů, v neposlední řadě provést nezbytnou restrukturalizaci
a zvýšení produktivity.