39
Keramický zpravodaj 28 (2) (2012)
3 válcovací stroje, 3 rourové lisy, 2 lisy na střešní tašky, 4 dr-
tiče a 6 řezaček. Zboží se pálilo ve čtyřkomorových pecích,
i jednotlivých pecích, 2 byly určeny pro glazované výrobky.
Po „převratu“ v roce 1918 se vedla jednání o prodeji to-
várny do českých rukou. Ta se uskutečnila v květnu 1920
a kupcem byla Živnostenská banka v Praze, která také
odkoupila i továrnu v Rakovníku a vzniká firma Rakovnické
a Poštorenské keramické závody. Firma prosperovala
i v době 1. republiky, za II. světové války byla spravová-
na německými správci. Poštorenský závod však postupně
upadal, protože majitelé věnovali více pozornosti závodu
rakovnickému. Po přechodu fronty byly provozy značně
zničeny, chyběly pracovní síly. Tehdejší ONV v Hodoníně
jmenovalo již v květnu 1945 technickým vedoucím
Františka Forejta a administrativní vedení bylo svěřeno
Leopoldu Levákovi. Obě jména patří k legendám továrny,
Forejt se stává v šedesátých letech dokonce generálním
ředitelem podniku Československé keramické závody.
V roce 1950 vznikají samostatné Poštorenské keramické
závody, n.p.. Výstavbou nových provozů a modernizací
výroby v sedmdesátých letech se závod stává největším
výrobcem kanalizační, hospodářské i chemické kameniny
v ČSSR. Velmi žádaná byla zahradní keramika, různé ob-
klady a dlažba. Ty se velmi dobře uplatnily při budování
pražského metra. Velmi dobrých hospodářských výsledků
dosahovala i výroba za sucha lisovaných komínových vlo-
žek různých průměrů.
Poštorenský materiál je velice tvárný a je možno ho použít
také pro zpracování zahradní keramiky, tvorbu reliéfů, ke-
ramických plastik i soch. S poštorenským závodem spolu-
pracovala celá řada známých sochařů a keramiků. Z pra-
covníků závodu se návrhy zahradní keramiky, vzorování no-
vých výrobků ale i volnou tvorbou zabývali keramici Mikuláš
Kovařík a Oldřich Baran.
Rod knížat z Lichtenštejna po staletí utvářel krajinu rybní-
ků, vinohradů, vzácných staveb a zámečků. Zaměstnával
a dával obživu lidem z okolních vesnic. Tak tomu bylo i v pří-
padě poštorenské keramiky. My Poštorané vděčíme snad
nejvíce Janu II. z Lichtenštejna za to, že přispěl na stavbu
kostela, školy i fary. Tyto a další budovy v historickém centru
Poštorné mu dávají jedinečný ráz a připomínají zašlou slávu
továrny i fortel tehdejších zaměstnanců.
Vojenské historické muzeum se obrátilo na firmu LB Cemix,
výrobce stavební chemie LBCS, s žádostí o spolupráci při
uvedení povrchu tanku Tiger do původní, válečné podoby.
Konkrétně se jednalo o návrh skladby a technologického
postupu, který věrně napodobil původní povrchovou úpra-
vu prováděnou tzv. Zimmeritem.
Zimmerit
byl materiál pastovité
konzistence
používaný za
druhé světové války
k ochraně tanků proti magnetickým mi-
nám. Vyráběla jej firma
Chemische Werke Zimmer AG
v
Německu
. Zimmerit byl podobný jemnému
betonu
, naná-
šel se zubovou stěrkou, která vytvářela charakteristický po-
vrch. Po
chemické
stránce byl Zimmerit směsí 40%
síranu
barnatého
, 25%
polyvinylacetátu
, 15%
okrového pigmentu
,
10%
sulfidu zinečnatého
a 10% dřevěných pilin. Hmota
tedy neobsahovala žádnou antimagnetickou látku, prin-
cip její funkce byl ve vytvoření odstupu mezi kovem tanku
Povrchová úprava tanku materiály LBCS
(Surface modification of army tank materials LBCS)
Pavel Bureš