Basic HTML Version
13
Keramický zpravodaj 28 (2) (2012)
živočišného původu byla používána pravděpodobně i při
lepení samotných částí modelů [3]. Nicméně stabilita barev
aplikovaných za studena je spíše nižší. Emaily byly naopak
připravovány z jemně namletého skla smíchaného s prys-
kyřicí nebo olejem. Tato směs byla nanesena na sklo a vy-
stavena vysokým teplotám, čímž došlo k lepšímu spojení
s povrchem skla. Během tohoto procesu organická složka
vyhořela [3]. Analýzy emailů, zmiňované v práci [3] se znač-
ně liší obsahem PbO (v rozsahu 8–61 hm.%) oproti 20 hm.%
PbO detekovaného ve sklech studovaných v této práci.
Dále jsou blíže charakterizovány jednotlivé vzorky č. 1–5.
1. Ve žlutém skle
bylo nalezeno 0,82 hm.% CdO. Lze
předpokládat, že žlutého zabarvení bylo dosaženo pomo-
cí kadmia ve formě CdS (potvrzeno metodou XRD; zjištěný
obsah S 2- je 0,09 hm.%). Vedle přídavku 2,77 hm.% K
2
O,
doporučovaného k dosažení brilantnějších odstínů, jsme se
setkali s obsahem 10,86 hm.% CaO (podporující nabíhání
skla), který je o něco vyšší než u skel analyzovaných v rámci
práce [3] (CaO v množstvích 6 až 7 hm.%). Chemické slože-
ní vzorku 2 je spíše obdobné vzorkům hodnocených v práci
[5], viz srovnání–vzorek A tabulka 1.
V souhrnném díle [6] je zmiňováno žluté průsvitné sklo vy-
ráběné před rokem 1845 s přísadou CdS. Běžné aplikace
opakního žlutého skla s přísadou CdS jsou známy z období
Art Nouveau, zejména pak Art Deco.
2. Bezbarvé sklo
s oranžovými pruhy a červenou vrstvou
o tloušťce ve stovkách μm. Zabarvení skla bylo dosaženo
patrně přídavkem mědi (0,03 hm.% CuO), nebo zlata (rov-
něž 0,03 hm.%). Zabarvení skla částicemi kovů jako je měď,
zlato nebo stříbro je velmi starou technikou; používanou při-
nejmenším již v době bronzové [7-8]. Avšak první rubínové
sklo popsal až v roce 1679 J. Kunckel.
Přídavky zlata do skla popisuje ve svých receptářích i J. A.
Blaschka (viz text dále). Výsledné zabarvení skla je ovliv-
něno velikostí částic zlata. Autoři v práci [9] uvádějí, že při
velikosti částic pod 5 nm zůstává sklo bezbarvé nebo jen
světle žluté, při 10 nm je sklo růžové, částice 20-50 nm po-
skytují purpurové rubíny a nad 70 nm je sklo neprůhledné
až játrovité.
Podle obsahu Sb
2
O
3
(0,84 hm.%) a As
2
O
3
(3,19 hm.%) ve
skle usuzujeme, že bylo záměrem vést tavbu v redukčním
prostředí. K nalezenému obsahu PbO 22,09 hm.% ve vzor-
ku je možné uvést, že i u dnešních skel, která se používají
pro výrobu zlatých rubínů, se obsah PbO vyskytuje v roz-
mezí 25–50 hm.% [9]. Oxid cíničitý je důležitou složkou ve
všech sklech barvených částicemi kovů koloidních rozměrů
(působí příznivě na rozpustnost zlata ve skle i na průběh
nabíhání) [9] avšak v našem vzorku přítomen nebyl.
3. Růžové sklo
je podobně jako vzorek 1 sklo sodno-dra-
selné s vyšším obsahem SiO
2
a CaO. Zbarveno je pomo-
cí selenu (0,19 hm.%), důležitý je nízký obsah železa (0,04
hm.% Fe
2
O
3
), který by při vyšším obsahu měnil zabarvení
skla. Pro mírně oxidační podmínky tavení se v literatuře do-
poručuje vnášení ledku do kmene [8].
Tento typ skla je podobný červenému opaknímu sklu (tabul-
ka 1, vzorek C) popsanému v práci [5], nedetekovali jsme
však žádné zakalující částice. První zmínka o barvícím účin-
ku selenu se objevuje roku 1865 (T. S. Pelouze). K praktické-
mu využití tohoto poznatku u nás došlo až po roce 1890 ve
sklárně Hrob u Teplic. Vlastník sklárny podal patent na bar-
vení draselno-vápenatého skla selenem roku 1892 ve Vídni.
4. Světle zelené sklo
je zbarveno ionty chromu (0,40
hm.% Cr
2
O
3
) a mědi (0,08 hm.% CuO). Jejich vliv na barvu
skla je popsán i v práci zabývající se již samotnými skleně-
nými modely tzv. The Harvard Glass Flowers [3]. Redukční
účinek oxidů antimonitého a arsenitého, zmíněný již u vzor-
ku č. 2, podporuje nižší mocenství chromu (Cr III ).
Jako kalivo byl nalezen fosforečňan draselnovápenatý
(KCaPO
4
), který měl rovněž vliv na výsledné zbarvení skla.
Toto kalivo bylo požíváno již ve 14. století v Benátkách [6],
až roku 1679 popsal použití pálených kostí jako kaliva J.
Kunckel.
V práci [5] jsou jako další zakalující částice používané ve
sklech, ze kterých byly zhotovovány skleněné modely, po-
psány tabulární krystaly Cr
2
O
3
a klastry krystalů SnO
2
.
Před objevem barvících účinků iontů chromu ve skle byly
ve střední Evropě užívány k zbarvení na zeleno jen oxidy
mědi nebo železa. Pro výrobu zeleného skla byl důleži-
tý objev chromu v minerálu krokoitu (PbCrO
4
) v roce 1797
Vauquelinem, později také chromitu (FeCr
2
O
4
) [6]. V práci
[6] je popsána také kombinace oxidů mědi, chromu; v opak-
ním provedení pomocí přídavku fosforečňanu vápenatého
pak vzniká tzv. Chrysopras.
5. Tmavě zelené sklo
má stejné barvící přísady jako sklo v
předešlém případě. Obsah Cr
2
O
3
je vyšší (2,00 hm.%), což
platí i pro oxid měďnatý (0,32 hm.%). Vzorek obsahoval jako
jediný ze sledovaných oxid kobaltu (0,15 hm.%). Oxidy ko-
baltu barví sklo velmi intenzivně, již při obsahu 0,002–0,005
hm.% CoO je zabarvení pozorovatelné [4]. Je pravděpo-
dobné, že toto sklo vzniklo až po roce 1895, kdy Rudolf
Blaschka začal ve větší míře používat barevná skla.
Úvaha o používaných surovinách a složení vsázky
pro tavbu skla
Prvním předpokladem dobré jakosti skla je kvalitní písek,
jehož bylo a dosud je v severních Čechách dostatek na
mnoha místech. Pro olovnatá skla se používalo minium, což
dokládají receptáře uvedené v práci [11-14]. Některé složky
jako As, Zn, Sb mohly být vneseny i touto surovinou, ale
vzhledem k vyšším obsahům – konkrétně oxidů arsenu a
antimonu ve skle (vzorek 2) a ke zmínkám v receptářích, lze
usuzovat i na použití samotného arseniku či jiných surovin,
obsahujících antimon. Detailnější popis složení sklářských
kmenů, které používal Josef Blaschka, je uvedeno v pra-
cech [11, 12, 14].
Rodina Blaschků patřila od šedesátých let 18. století k vý-
znamným obchodníkům a výrobcům kompozičního skla
určeného zejména pro výrobu skleněných imitací drahých
kamenů a perlí [12]. Uvádíme proto pro doplnění či zajíma-
vost tabulku popisující složení kmenů pro jednotlivá barve-
ná skla (tabulka 2, převzata z práce [14]). Obdobné kmeny
mohli používat i Leopold a Rudolf Blaschkovi při své práci.
Závěr
V práci jsou uvedeny výsledky analýz (XRF a XRD) pěti
vzorků vybraných ze souboru, pocházejícího z pracoviště,
kde modely Leopolda Blaschky a jeho syna Rudolfa vznika-
ly. Studované vzorky lze rozdělit na skla sodno-draselná a
olovnatá (s obsahem olova kolem 20 hm.%). Jako zakalující
částice byly nalezeny fáze fosforečnanu draselno-vápena-
tého a sulfidu kademnatého. I na tomto nevelkém soubo-
ru skel je zřejmé, že skláři při výrobě svých modelů velmi