Basic HTML Version
55
kontaktní úhel dostatečně velký, a to je samozřejmě také
v soustavě jíl – voda místně reálné, meniskus se stává pozi-
tivní, kapilární síly se projeví jako repulsivní, a soustava se
vlastně dostává do méně stabilního stavu. Ale nejenom to.
Autoři se též zmiňují o tzv. hydrofobních silách, které se
vyskytují mezi makroskopickými hydrofobními povrchy ve
vodě. Jsou silnější než síly v d W., byly změřeny, nejsou
však zatím teoreticky vysvětleny a zdůvodněny. Dosud se
uznává, že malé hydrofobní částečky mají tendenci k vzá-
jemné adhezi v důsledku sil malého dosahu, tzv. „short-
range“ (působících do vzdálenosti 0,1 – 0,2 nm), ovlivně-
ných povrchovými náboji. Avšak provedená měření ukazují
na působení hydrofobních sil v mnohem větší vzdálenosti,
než se dosud soudilo.
Vysvětlení pevnosti dosoušeného polotovaru jako důsled-
ku komplexního účinku všech sil působících v průběhu
sušení není zatím ani s ohledem na teorii DLVO možné.
A musíme si přiznat, že při sušení vidíme a sledujeme
povrch, ale co se děje pod povrchem, to neumíme za sou-
časného stavu techniky přesněji popsat a vyhodnocovat.
Důsledky anizotropie jílových částic a nakonec i anizotro-
pie struktury těles z nich vyrobených můžeme na závěr
doložit ilustračním obrázkem detailu rozpadajících se plo-
tovek z okrasné zídky, na které se podepsal zub času. Sní-
mek byl pořízen v nedávné době a dokumentuje složitost
problematiky, týkající se vad vnitřní struktury tělesa. Samo-
zřejmě prvopočátek problému, který se negativně projevil
až po letech, je ovšem v anizotropní vrstevnaté struktuře
vzniklé při vytváření na šnekovém lise. Skrytá lístkovitá ani-
zotropní struktura, i když přežila sušení a výpal, se přeci
jen nakonec projevila v důsledku výkyvů a rozmarů počasí
(změny teplot a vlhkosti, mráz, déšť, sníh) rozvrstvováním.
Obr. 1
Rozvrstvování okrasné zídky z plotovek
VÁPENKA V ZÁVRATCI
Kolem roku 1870 byla v Prachovicích a okolních obcích
otevřena řada malých dolů a vápenek. Nejprve je provozo-
vali místní rolníci – vytěžený vápenec dopravovali do okol-
ních cukrovarů – posléze zde začalo působit několik drob-
ných firem.
Z vápence bylo rovněž páleno vápno. První pec, využívající
prachovický vápenec, byla postavena pravděpodobně
v 70. letech 19. století v Závratci firmou Jaroslav Kubelka
a spol. Jednalo se o šachtovou vápenku se dvěma pecišti
postavenou na pozemku velkostatku Ronov. Vápno se do
roku 1882 do Závratce dopravovalo koňmi, potom lano-
vou dráhou.
V roce 1880 postavil v Prachovicích dvě šachtové pece
J. Musil a v téže době byly postaveny i další dvě pece
v Závratci. Musilova firma postupem doby rozšířila výrobu
a vybudovala v Prachovicích mlýn na vápenec a parní pilu.
Na počátku 30. let veškeré zařízení pronajala firmě D. Berl
se sídlem ve Vídni. V této době zde bylo zaměstnáno až
180 dělníků a výkon činil 400 tun vápence, 22 tun vápna
a 12 až 18 tun mletého vápence.
Firma Berl v roce 1884 zakoupila i pece v Závratci, později
získala do svého vlastnictví také lanovou dráhu a od kníže-
te Kinského si najala v Prachovicích vápencové doly.
V Závratci se vyrábělo v období před první světovou válkou
přibližně 25 tun vápna denně a vápenka zaměstnávala až
70 dělníků. Ve dvacátých letech minulého století činila
výroba již 45 tun.
Během podzimu roku 1921 se rekonstruoval výtah a strojov-
na. Rekonstrukce vápenky pokračovala i v dalších letech.
V roce 1932 koupila firma D. Berl lom a vápenku v Prachovi-
cích a stala se tak jedním z největších producentů vápna
v Čechách. V období válečných let 1941–1942 přešla vápen-
ka v Závratci na Králodvorskou cementárnu, a. s., Praha.
Zmíněnou lanovou dráhu o délce 4 800 metrů vystavěla
rakouská společnost místních drah OLEG podle patentu
Adolfa Bleicherta z Lipska. Dráha začínala ve vápencovém
lomu v Prachovicích a ve stanici Třemošnice – Závratec
navazovala na železniční trať Třemošnice–Čáslav. Měla 110
dřevěných sloupů o výšce 6 až 20 m postavených od sebe
v nepravidelných rozestupech přibližně 20 až 140 m. Nos-
né lano se zavěšenými vozíky leželo na každém z nich na
dvojici kladek. Vozíky táhlo druhé lano. Začátek v Pracho-
vicích byl ve výšce 335 m n. m., trasa pak vedla okolo hra-
du Lichnice přibližně ve 480 m nad mořem a následně kle-
sala do Závratce, ležícího 301 m nad mořem. Výškovým
rozdílem byla zajištěna samotižnost lanovky a k jejímu
pohonu stačil malý parní stroj o výkonu pouhých deseti
koňských sil. Lanovka měla 90 vozíků a ty byly schopny za
desetihodinovou pracovní směnu přepravit až 100 tun
vápence. Rychlost vozíků byla 1,5 m/s, jízda jednoho vozí-
ku trvala přibližně 50 minut. Lanovka zaměstnávala třináct
lidi. Od železniční stanice k vápence se vápenec dopravo-
val polní drážkou ve vozících tažených koňmi. Drážka měla
délku 171 metrů. Provoz lanové dráhy i polní drážky skon-
čil roku 1953. V roce 1945 v rámci znárodnění dolů a vel-
kých průmyslových podniků byla vápenka v Závratci začle-
něna do Českých cementáren a vápenic se sídlem v Praze.
1. 1. 1950 se stala součástí tehdy zřízeného n. p. Pracho-
vická cementárna a vápenice. Roku 1953 byl provoz ve
vápence na 2 roky zastaven a roku 1961 navždy provoz
zanikl a stavba přešla do majetku obce Třemošnice.
V současné době jsou v Závratci dvě šachtové
vápenky.
Každá je dvojitá, celkem tedy čtyři peciště –
Literatura
[1] Nochrachtjan K.A.: Suška i obžig keramiky 44, Gas-
strojizdat, Moskva (1962)
[2] Terpstra R. A., Pex P.P.A.C., de Vries A.H.: Ceramic
processing, Chapman Hall (1995) 75-85
[3] Missana T., Adell A.: On the Applicability of DLVO
Theory to the Prediction of Clay Colloids Stability,
J. of Colloidal and Interface Science 230 (2000)
150-156
Keramický zpravodaj 27 (1) (2011)